Režijní uchopení vychází z přesvědčení, že téma samo o sobě je tak silné, že nepotřebuje výraznou stylizaci nebo berličky zvláštních formálních postupů. Náš styl vyprávění chce být věcný, neokázalý, spíše dokumentárně laděný, budeme stavět na realistickém zobrazení situací, civilním hereckém projevu, většinou statických a spíše delších, avšak promyšleně komponovaných záběrech s důkladně aranžovanou hereckou akcí při využití pomalých jízd a uplatněním tzv. vnitrozáběrové montáže. Tomuto vizuálnímu pojetí odpovídá i volba kameramana Martina Štrby.

Pro hlavní roli se podařilo získat Karla Rodena, roli Matyldy přijala Regina Rázlová. Volba těchto herců není náhodná. Rozdílnost jejich naturelů vystihuje rozdílnost charakterů jejich postav – chladný a uzavřený Karel, extrovertní a živelná Matylda. Obě postavy ale během příběhu projdou značnou proměnou – Karel přijde o svou slupku, kterou se chrání před světem, z krásné Matyldy se stává lidská troska. 

Pro roli Pavla realizujeme rozsáhlý casting. V první fázi jsme z téměř dvouset uchazečů vybrali třicet. Ty zveme na kamerové zkoušky. Před vlastním natáčením počítáme s hereckými zkouškami se všemi hlavními představiteli, které budou důležité kromě jiného i z důvodu zpřesňování a jistou redukci dialogů. 

Pro roli Lucie počítáme se slovenskou herečkou Zuzanou Kanócz, pro roli Erzi s Ingrid Hrubanovičovou. 

Nejdůležitějším prostředím filmu je Karlův půdní či loftový byt. Nejen že se tu odehrává velká část příběhu, ale byt je jakýmsi obrazem Karlovy osobnosti. Jde o jeho životní prostor, útočiště, místo, které si vybudoval jako malé umělecké dílo sám pro sebe a kde se každý jiný člověk stává rušivým vetřelcem.  Karel je až chorobně pořádkumilovný a na každé narušení zaběhaného řádu reaguje podrážděně. Přítomnost Matyldy je pro něj od první chvíli katastrofou. Karlovy životní priority se ale v průběhu děje mění a devastace, které byt postupně podléhá, je Karlovi stále více lhostejná. Proměna bytu tak odráží proměnu jeho osobnosti – dodržování pravidel, pořádek a řád pro něj ztrácejí dosavadní důležitost a naopak si stále více uvědomuje význam vztahů ke svým blízkým. Emočně silným momentem bude okamžik, kdy Karel s Pavlem nedlouhou před smrtí splní Matyldě přání. Ještě jednou navštívit místo, kde strávila nejšťastnější chvíle života – letovisko Étretat. 

Významnou roli bude hrát hudba. A to nejen proto, že původní profesí hlavní hrdinky je operní pěvkyně a po krachu kariéry barová zpěvačka. V hudbě nacházejí hlavní postavy společnou řeč a cestu k vzájemnému porozumění a navíc hudba pomůže nemocné ženě vrátit se – byť jen na krátké okamžiky – do reality, uvědomit si svou vlastní minulost i samu sebe. Důležité jsou dva konkrétní motivy. Jednak Dvořákova Rusalka, která symbolizuje velkou, ale v zárodku zmarněnou naději na úspěšnou kariéru. A potom píseň Waltzing Matilda ve verzi Toma Waitse (Tom Traubert’s Blues) o tom, že navzdory všem životním prohrám a pádům je třeba „tančit“ dál až do úplného konce.

Náš příběh obsahuje motivy jako jsou nemoc, smrt, rozpad tradičních rodinných vazeb, atd. a jako takový nemůže být bezstarostnou komedií. Nicméně v žádném případě dopředu nerezignujeme na diváka a neplánujeme vytvořit film zatěžkaný a depresivní. Naopak, v tématu hledáme momenty naděje a životního optimismu,  možnosti vlastního obohacení a díky osobní zkušenosti víme, že téma přináší množství komických či tragikomických situací. Budeme vyprávět bez laciného sntimentu, s humorem, aniž bychom vážnost věci zlehčovali. Navíc tím, jak se z Alzheimerovy choroby stává novodobá epidemie, přibývá i těch, kterých se tato problematika bude stále více týkat a které tak zpracování tohoto témutu bude i zajímat. Naším cílem je film divácky vstřícný, sdělný a přístupný širokému publiku. 
 

Petr Slavík